Canto Hondo; hlboká pieseň o nej...

ElleDanse (SK)

Ocenění na Divadelní Nitře naznačilo, jak výrazné impulsy přináší současné taneční divadlo ostatním druhům umění. Canto Hondo je sondou do duše ženy plné záhad, v níž se stírají hranice mezi světem živých a světem mrtvých. V atmosféře tajuplného domu, v němž návštěva pubertální dcery rozvíří deformovaný obraz matčiných nenaplněných snů. Ústřední postava se točí v kruhu, v zajetí představ reálných i ireálných.

Zralá žena se po letech vrací do rodného domu. Doprovází ji manžel, který však existuje více vedle ní, než s ní. Na pozadí konfrontace s vlastní minulostí se žena marně snaží oživit umírající partnerský vztah.
Zvláštní dům, ve kterém jakoby přestaly platit zákony pozemského času, navštíví také ženina pubertální dcera – deformovaný obraz matčiných nenaplněných snů. Historie vztahů mezi matkou a dcerou se opakuje. Žena však nedokáže vykročit z kruhu. Není ochotna odpustit těm, kteří s ní žili a žijí a ani sobě no. A tak zůstává sama se sebou v zajetí svých představ.

Canto Hondo je podlě mě nejpozoruhodnějších a současně nejpůsobivějších inscenací končící  sezóny (Oleg Dlouhý, Mor ho!).

Slovo se mísí s tancem, tanec s milou scénou a hravými efekty, scéna s reprodukovanou hudbou Joža Vlka a ta zase s živou hudnou KAmila Žiška a Jána Kružliaka. Všichni dělají to, co dobře znají, proto se na to tak příjemně dívá. Je to jednoduchý příběh, model rodičovské lásky-nelásky, který vysvětluje ve svých knihách například kultovní Erich Fromm (Jana Kadlecová, Hovorte s mŕtvymi, 27. 12. 2007, http://www.sme.sk/c/3651383/hovorte-s-mrtvymi.html).

Akademický, vysoko stylizovaný pohyb baleríny je v kontrastu s současným pohybovým slovníkem a civilním přirozeným pohybem. Choreografka, jejíž svěží rukopis známe většinou z muziálů se tentokrát nereprezentuje jednotným styelm. Při tvorbě sól, duetů a variacií se spolu s režisérem inspirovala tanečníky, kterým ponechala velký tvořivý prostor. Ti ho dostatečně využili a mohli tak na poměrně velké ploše prezentovat své taneční kvality. I přes jejich různorodý přístup k pohybu nepůsobí celek nesourodě. Stmelujícím provek je jejich výraz -  vzácně civiliní a přirozený, bez přehrávání a patosu, sílu emocí vyjadřují interpreti spíše gestem a pohybem. Choreografka poučená zkušenostmi z kamenného divadla výborným způsobem “sestříhala” jednotlivé obrazy do optimální délky a do jednotlivých epizod vnesla napětí i drobnou dávku humorů. Tvůrcům se také výborně podařilo sladit tanečníky a herce s rozmanitými zkušenostmi (Eva Gajdošová, Divadelní ústav – IS.theatre.sk, 2008) .

Námět, scenář a režie: Šárka Ondrišová a Kamil Žiška
Choreografie: Šárka Ondrišová ve spolupráci s interprety
Dramaturgie: Lucia Blašková
Hudba: Jozef Vlk, Kamil Žiška, Ján Kružliak
Scénografie: Miro a Jaro Daubravovci
Kostýmy: Lea Fekete
Světelný design: Róbert Polák
Produkce: Patrícia Turay, Martina Tibenská
Interpreti: Csongor Kassai, Stanislava Vlčeková, Ján Hromada, Miroslava Klementová, Anna Sedlačková, Kamil Žiška, Ján Kružliak

Představení je ve slovenštině s možností vzít si dopředu anglický text.