Historie vzniku festivalu TANEC PRAHA sahá do léta ´89, kdy Pražské kulturní středisko (PKS - dnes již neexistující) zařadilo do tzv. Pražského kulturního léta i několik dní tanečních představení, konaných v Obecním domě. Dva zahraniční hosty doplnilo několik českých souborů a vše probíhalo v červenci víceméně jako akce pro turisty.
Teprve po listopadu 1989 dozrála situace ke skutečně propracovanému a nikým nezakazovanému festivalu taneční moderny, čemuž odpovídala i velkolepá koncepce tzv. Tance 90, tehdy stále ještě pod agenturou PKS, ale s výrazným přispěním několika domácích expertů a švýcarských partnerů z Berner Tanztage. Rok 1990 byl zcela zásadní pro další existenci festivalu. Na jedné straně bylo jisté, že agentura PKS zanikne, na druhé straně zde byl zájem Ministerstva kultury i pražského magistrátu zachovat slibně se rozvíjející akci. A to i přesto, že si moderní tanec svou diváckou obec teprve hledal.
Ještě složitější byla situace po 3. ročníku v roce 1991, kdy TANEC PRAHA spolupořádala Divadelní obec a festival svými dimenzemi překročil tehdejší poptávku veřejnosti a končil značným deficitem. Přesto měl velký ohlas, zvláště šokující "Ballet pathétique" Jormy Uotinena a dokonalý Ženevský balet vedený tehdy Gradimirem Pankovem. Nový zákon o sdružování již umožnil vznik samostatného právního subjektu, a tak bylo na podzim 1991 založeno občanské sdružení Tanec Praha, které převzalo veškerou zodpovědnost za festival a začalo pracovat (i nadále ve velmi složitých podmínkách) na zásadní profilaci festivalu směrem ke světové taneční moderně, s důrazem na kvalitu a různorodost, nikoli kvantitu pozvaných umělců.
Skromnější a dramaturgicky promyšlený 4. ročník v roce 1992 potvrdil správnost tohoto směru. Právě tímto rokem, přes veškerý odpor tehdejší oficiální kritiky, začal stoupat význam, prestiž a divácká obliba festivalu.
To nejlépe potvrdil 5. ročník konaný pod záštitou prezidenta Václava Havla. Prestižní umělecké osobnosti jako Bill T. Jones či Maguy Marin a dynamický brazilský soubor Balé Teatro Castro Alves definitivně získaly svou diváckou obec a návštěvnost festivalu od té doby už jen stoupala.
Velkou událostí byla účast amerických stepařů v čele se Savionem Gloverem v roce 1994, stejně jako po několik let systematicky podávaný obraz osobnosti Hervého Diasnase a dalších umělců.
Skutečnou událostí roku se stal příjezd DV8 Physical Theatre v roce 1995 na TANEC PRAHA se šťastně zvoleným představením "Enter Achilles". Sólové vystoupení americké legendy Trishy Brownové ve Státní opeře patřilo k neméně skvělým a nezapomenutelným zážitkům.
Triumfálně vyzněl i návrat Ženevského baletu na festival v roce 1996, zvláště díky strhujícím dílům "Ohada Naharina". Téhož roku na podzim přijal pozvání Tance Praha Michail Baryšnikov a přijel historicky poprvé do země bývalého východního bloku s vynikajícím sólovým večerem. Osobní účast Václava Havla na jeho prvním vystoupení podtrhla výjimečnost události.
Rok na to se podařilo Tanci Praha představit Pražanům další legendární postavu taneční moderny, Merce Cunninghama. Jeho vlastní kratičké sólo na židli v obrovské hale Veletržního paláce zůstane rovněž zapsáno v paměti mnoha přítomných. Na tomtéž festivalu se poprvé objevili Alias ze Švýcarska a způsobili podobný rozruch jako DV8 Physical Theatre.
10. výročí oslavil TANEC PRAHA v netradičních prostorách. Strhující "Anomálie" v režii a choreografii Josepha Nadje sklízela ovace ve sportovní hale Folimanka, proslulá Twyla Tharp představila svůj soubor v šapitó na Letné. Tam se poprvé představili i umělci z Taiwanu a řada dalších.
Rok 1999 znamenal návrat do Státní Opery a to se souborem další legendární postavy - Marthy Grahamové. Její díla neztratila na aktuálnosti ani po více než 50 letech. Doslova katarzí byl závěr festivalu s Naharinovými juniory - Batsheva Ensemble. Již třetím rokem byl festival prakticky vyprodán a zájem i ohlasy veřejnosti daly jasně najevo, že vidět špičkový moderní tanec jen jednou do roka je málo. Nejsmělejším plánem pro rok 2000 se proto stal stálý divadelní a studiový prostor pro tanec v Praze - bývalé kino Ponec.
TANEC PRAHA 2000 byl ve znamení Trans Danse Europe, projektu propojujícím sedm Kulturních metropolí Evropy (Avignon, Bergen, Bologna, Brusel, Helsinky, Reykjavík a Praha). Největší hvězdou akce se však jednoznačně stal Ballett Frankfurt, vůbec poprvé hostující v zemi východního bloku. Dvě díla na hranici moderny a neoklasiky a další strhující choreografie Williama Forsytha na závěr programu se nesmazatelně zapsaly do historie tance v Česku.
Rok 2001 byl ve znamení rekonstrukce Ponce a využil jeho prostor i přes nedokončení stavby v červnu. Benefiční přímý TV přenos, další 90minutový pořad "Tance kolem Ponce" a pak i dokument ČT Brno zviditelnily aktivity TP těsně před zahájením první sezóny. Zážitkem byla Marie Chouinard s večerem "Solos" ve Státní opeře, ale také izraelský Sheketak v Ponci.
14. ročník festivalu byl pozitivně předznamenán úspěchem TANCE PRAHA 2001 v programu Culture 2000 Evropské unie. Představil umělce z patnácti zemí včetně Tchaj-wanu, vedle divadel Ponec a Archa využil i Vinohradského divadla a vůbec poprvé též prostory Pražského hradu počínaje Jižními zahradami a konče Starým královským palácem včetně Vladislavského sálu.
Jednou z cest, jak rozvíjet festival o jeho dopad na domácí scénu, se stávají dlouhodobé projekty mezinárodní spolupráce. K takovým patří Trans Danse Europe, jehož úspěch v roce 2000, kdy propojil sedm kulturních metropolí Evropy včetně Prahy, by měl být následován tříletým projektem spolupráce Prahy s Avignonem, Bruselem, Helsinkami a dále Aarhusem, Ljubljanou a Poznaní. Víceletá spolupráce s kvalitními partnerskými organizacemi v zahraničí umožňuje zachovat kontinuitu festivalu, rozšířit mezinárodní výměny i v průběhu celého roku, poskytnout umělcům vetší prostor a výrazně tak obohatit kulturní život ve všech zúčastněných zemích.